PURA VIDA V ČESKÉ PREMIÉŘE: Rozhovr s režisérem filmu Pablem Iraburu

PURA VIDA V ČESKÉ PREMIÉŘE

Pura vida je slovní spojení původem z Kostariky. Je to poměrně jednoduchá odpověď na pozdrav “jak se máš?”, která v sobě skrývá lehkost bytí, radost, uspokojení, štěstí a optimismus. Umění žít.
I toto charakterizuje Iñaki Ochou de Olza. Lehkost bytí nacházel ve vysokých horách stejně jako štěstí a umění žít. Alpinista, původem z Navarry, byl nejblíže ze španělských horolezců k dobytí čtrnácti osmitisícovek, koruny Himaláje. Jeho první expedice ho zavedla společně se Sebastianem Álvarem na K2. Tam se zrodila nejen jejich spolupráce na několik let, ale i díly série “Al filo de lo imposible”. Se Sebastianem se také sešel na poslední večeři v Kathmandú před výstupem na Annapurnu, který se mu stal osudným.
“Někdo správně definoval Annapurnu jako geologickou personifikaci problémů. Bez váhání bych dodal, že i bezradnosti a hořkého pocitu, že jste posledním obyvatelem této planety. Když stojíte dole zjistíte, že je vlastně jedno, jestli se dostanete na vrchol anebo ne, nic se nezmění v obou případech. Vrchol zlostně bliká a přesně měří naši vlastní ješitnost, naši nevyléčitelnou nestálost. ” Iñaki přesně věděl co říká a co ho čeká, když si vybral jako svou další metu výstup jižní stranou Annapurny…
5 dnů strávil Iñaki ve výšce 7400 metrů, kde bojoval s těžkou mozkovou příhodou. Ale nezůstal v tom sám. Jeho poslední výstup ukázal celému světu dokonalý příklad toho, jací lidé bychom měli ve své přirozené podstatě být. Iñaki v tom měl poměrně jasno. “ Výška vytáhne na povrch vše, co je v nás, to dobré i to špatné. To nejhorší, co vidíme “dole” ve společnosti, je nedostatek solidarity, samotu, nedostatek lidských hodnot. Převedeno do extrému to stejné se děje i ve výškách. Ale jsou lidé, kteří tací nejsou, Urubko, Egocheaga (Jorge) nebo Moro(Simone). Jsou to lidi, kteří jsou tam, kde je jich třeba a pokaždé se “namočí”, ti, co se vydají na cestu, když nikdo jiný nechce; je zapotřebí mít dobré plíce, silné nohy a srdce. ”
Ueli Steck, Alexej Bolotov, Denis Urubko, Dan Bowie, se společně se skupinou dalších dobrovolníků pokusili Iñakiho na Annapurnách zachránit. Těžko odhadnout, jak velká byla ve skutečnosti jejich šance na to, dostat ho z takové výšky dolů. Před očima měli jen jedinou možnost – zkusit to. A právě o tom vypráví dokument španělské koprodukce Arena comunicación, který se v české premiéře představí jako jeden ze soutěžních snímků Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Přinášíme vám rozhovor s jedním ze dvou režisérů, Pablem Iraburu.



Společná fotka skupiny, která se pokusila zachránit navarrského horolezce Iñaki Ochou de Olza

  • Dobrý den, můžete prosím divákům Mezinárodního festivalu outdoorových filmů v České republice říct, jak jste se vůbec dostali k tomuto tématu?

Nechtěli jsme natočit dokument o Iñaki, nýbrž použít jeho příběh k povídání o věcech, které nás zajímají: být v souladu, žít život s intenzitou jemu vlastní, být šťastný. Oba dva režiséři jsme měli blízký vztah s Iñaki a jeho rodinou. Když umřel, všimli jsme si, že příběh o jeho záchraně nám pomáhá mluvit o tom, co nás zajímá.

  • Jaká byla Vaše vlastní reakce na tento příběh?

Prožili jsme Iñaki záchranu v přímém přenosu, tedy velmi intenzivně. V těch dnech jsme vůbec nepomyslili na to, že někdy přijde film o tom, co se stalo. Rozhodnutí přišlo až poté, kdy opadávaly emoce a my se dovídali detaily celého příběhu. Nejdříve jsme promluvili s rodinou, a když souhlasila, začal skutečný začátek.
  • Způsob, jakým jste zpracovali dokument, je velice osobní. To, že jste za každým protagonistou jeli do jeho vlastní země, tomu všemu přidává speciální příchuť. Byl to od začátku Váš záměr anebo to vyplynulo ze situace?
Věděli jsme, že chceme vyprávět příběh o Iñakiho záchraně, ale několik měsíců jsme hledali způsob, kterým to provést. Obrat přišel v momentě, kdy jsme uviděli fotku celé skupiny lidí, kteří se pokusili o záchranu. A tehdy jsme se rozhodli, že projedeme zemi po zemi v hledání každého z nich. To nám dovolilo podtrhnout jednu z hlavních myšlenek celého filmu: všichni, a nezáleží na tom odkud jsme, tvoříme součást pouze jednoho příběhu a tím je život, který musíme opravdově žít.
  • Osobně mě uchvátil přístup Iñakiho kamarádů v moment, kdy se pokusili mu zachránit život. Myslím, že nikdo v ten moment nepřemýšlel nad tím, jak moc veliká šance na úspěch je na konci. I přesto se o to pokusili. Na druhé straně je svět plný sebestředných osob, které nepomůžou ani když se děje něco na ulici a pomoc je ve skutečnosti tak snadná (jako třeba vzít telefon a zavolat ambulanci). Jak je to možné, že někdo vidí tolik a někdo skoro nic?

Přesně toto je otázka, kterou jsme chtěli rozšířit mezi diváky. Myslíme si, že publikum, alespoň co se západního světa týče, je příliš pohodlné, uspokojené, nehybné. Žijeme v konzervativní a egocentrické společnosti. Film chce pohnout svědomím, podpořit k tomu, abychom žili opravdový život, a to předpokládá oběť a štěstí.
  • Dokument se točil čtyři roku po Iñakiho smrti. Jaká byla vlastně reakce aktérů po tolika letech?

Každý měl rozdílnou reakci. Například Nancy Morin viděla premiéru na filmovém festivalu v San Sebastianu. Celou projekci proplakala. A druhý den, věrná odkazu filmu, šla surfovat. Denis Urubko po shlédnutí na jiném festivalu zkonstatoval, že pocítil, že se celý příběh završil. Źe řekl to, co bylo ještě třeba vyslovit. Další dva z aktérů, Alexej Bolotov a Ueli Steck, v uplynulých letech tragicky zemřeli v horách. Jejich smrt dodává dokumentu nový rozměr.
  • Bylo složité získat finance na tento dokument? Přece jen to není příliš “mainstreamové” téma.
Financovat dokument je mnohem obtížnější než ho udělat. Napsat scénář, natáčení, střih, práce s hudbou… to jsou ve skutečnosti velice příjemné úkoly a při práci si to vážně užíváme. Ale získat finance na to, abychom to všechno zaplatili, je věc velmi složitá a těžká.
Normálně začínáme s podporou z veřejných peněz. V tomto případě to bylo s podporou navarrské vlády (Španělsko je rozděleno do 17 autonomních společenství, pozn.red.) Poté jsme požádali o podporu Ministerstvo kultury ve Španělsku a také okrajově Evropskou unii. Začátky většinou bývají podporovány veřejnými penězi, které jsou určené pro kino a kulturu. Naše produkce je ve skutečnosti malá, a to ji dělá nezávislou. Riskujeme velkou část rozpočtu, dáme se do práce, aniž bychom věděli, zda to všechno zaplatíme. Potom, už s hotovým filmem, začíná prodej, ocenění na festivalech, distribuce … A tak se pomalu vrací investice. Když tedy odpovím na otázku, je to složité, ale ne nemožné. Zájem o dokumentaristiku roste, ať už v Evropě anebo ve světě. S možností online sledování se koncept “mainstreamu” změnil. Může se jednat o produkt pro minoritní publikum… ale po celém světě. To dodává obrovskou sledovanost.
  • Jste spokojený s výsledkem Vaší práce?
Ano, každý den víc a víc. Snažím se nedívat se na chyby, které film má, těch je hodně. Dívám se spíše na reakce publika. Vidět tolik lidí, nám vzdálených, že se zajímají o příběh, který vyprávíme, je vážně pecka. Po tomto filmu jsme natočili další dokumentární snímky, opět jsme se snažili řešit podstatné a důležité věci, to jsou témata, která mohou zajímat široké publikum. I nadále se věnujeme dokumentární činnosti, Pura vida byl pro nás velice důležitý krok. Je to projekt, na který vzpomínáme s velkou láskou a hrdostí.

  • Uplynulo několik let od doby, kdy jste natočili dokument. Jak vnímáte zájem po tak dlouhé době ze strany České a Slovenské republiky.

Je pro nás vážně skvělé vidět, že film funguje i po tak dlouhé době. I to, že se dostal do Česka a Slovenska, do zemí s tak velkou filmovou tradicí. Film prošel už několika zeměmi a pokaždé, když se dovíme o další, se jen potvrzuje, že stojí za to dělat filmy, které jdou do podstaty věci. To přece zajímá všechny lidi na světě.







Comments

Popular posts from this blog

FILMY MFOF 2017 - Nikdy netající příběh (The Never Melting Story)

Předprodej vstupenek na festival v Domu kultury města Ostravy zahájen!

FILMY MFOF 2017 Sloboda pod nákladom (Freedom under Load)